Básničky...2
Rytíř Smil
(od Jaroslava Vrchlického)
Na svém hradě rytíř statný
jménem Smil žil přeudatný,
jenž však jednu vadu měl,
že o lásce nevěděl.
Nevěděl ten rytíř tupý,
že má kunda krásné chlupy,
že má velké trhání,
jak slyší o mrdání.
Ke všemu, co láskou dýše,
náramně se choval tiše,
zkrátka, abych pravdu děl,
jakživ kundu neviděl.
Kolem hradu toho času
bylo slyšet mnoho hlasů,
pravdivou prý je ta zvěst -
bez ocasu zrozen jest.
Děvečky na hradě všecky
měly schválně velké cecky,
a když na stůl nosily,
chodily jen v košili.
Mnohá děva pak při žrádle
drbala se v spodním prádle,
některé však, vizte bozi!
Z košile vypadly kozy!
Štavnatá, kozatá běhna
ukázala nahá stehna,
ba i někdy v košil stínu
vidět bylo chlupatinu!
Bylo cítit kundy vůně,
byly mokré lásky tůně,
udatný však rytíř Smil,
ničeho se nechopil!
Ale marné vše to bylo,
žádné se to nezdařilo,
vypátrat tajemství zde,
má-li ocas, nebo ne.
Věděli, už, že dle zvyku
zavírá se v kamrlíku;
cos tam asi šukával,
bručel si a hekával.
Co tam ale vlastně dělal,
že tam každou chvíli běhal,
to zůstalo lidem zlým
rytířovým tajmstvím.
Byl tam hradní, jenž měl dceru,
prdelatou, na mou věru,
té, jak zřela Smila jen,
v kundě se hned dělal šlem.
V ústech sbíhaly se sliny
dostávala laskominy,
myslíc: "Kéž by ocas měl,
ten by mi as do ní vjel"!
Tato děva útlá v pase
pásla jenom po ocase,
takže často měla sen
o samých ocasech jen!
Nasadila všechny lesti,
které k srdci cestu klestí,
chtěla, aby rytíř Smil
ocas do ní zarazil.
Nic však naplat, milý zeman
zůstal k mrdu jako beran,
takžev mysli lidu žil
bez ocasu rytíř Smil.
Jak se stal již případ mnohý,
hradní dceři mezi nohy
počal panoš - mladý hoch -
stříkati svůj kinderštof.
Ona, statného jsouc těla,
řádný ocas míti chtěla,
kdežto panoš mladičký
měl ocásek maličký.
Dlouhý, tlustý s velkou hlavou,
ukojil by vášeň dravou,
kdyby v kundě jezdil těsně,
přimrdávala bych děsně!
Přísloví nás k pravdě víže,
z nouze pes že kulky líže,
nechala se zatím jen
šimrat jeho blajštiftem.
Takový mrd na polovic
dráždil její nervy tím víc,
takže měla často sen
o samých čurácích jen.
Plakávala, měla hoře,
v hajzlu, doma i v komoře,
a čím víc se trápila,
tím více ji svrběla.
Bolest měla ve svém hlasu:
"Ach, přec jen jest bez ocasu
udatný ten rytíř Smil,"
stále její nářek byl.
V mrdání je každý v právu,
každý býk má svoji krávu,
i ta bleška mrňavá
se samečkem mrdává.
Jenom on - ten rytíř statný,
má být k mrdu tahle matný?
Nemá nikdy zvědět on,
k čemu že je klabrdon?!
Sloni, psi i komárové,
velryba, jež v moři plove,
žádný kundou nezhrdá,
každý si rád zamrdá.
To přece nemůže pravdou být,
aby ocas neměl mít,
říkávala: "Na mou čest,
nevím, zda to pravdou jest."
Zatím tyto dívčí líce
uzmuly mu tajně klíče
a když rytíř odjel ven,
pátrala po celý den.
Chtěla přec uvidět taje,
čím si rytíř stále hraje
a proč má ten hloupý zvyk,
zamykat se v kamrlík.
Ulekla se převelice,
když vstoupila do světnice,
neboť v koutě rytíř měl
velký sud od povidel.
Spatřila tam víc než mnoho,
povídá si: "Hrom do toho,
nač má rytíř - jaký blud -
v pokoji stát tento sud?"
Neb kol díry sudu toho
nalepeno chlupů mnoho.
"Snad když na něj přijde chtíč,
vrazí ho tam jako tyč?
Snad nemrdá, u vší víry,
v tomhle sudu do té díry?
Jistě, kdyby poznal pic,
neprznil by sud ten víc!
V sudu čehos celá spousta
jako když regiment šoustá,
Je-li to vše semeno,
ten musí mít vemeno!!
Kdyby tohle mělo být,
to by ocas musel mít!
Velikou si práci dám,
tajemství to vypátrám."
Vyběhla ven z kamrlíku
snila o jeho pytlíku,
jak mu asi hodně stříká
když se v její kundě zmítá.
Naděj svoji v Smila vkládá,
že má ocas jako kláda
není jí však zcela jasné
zdali k její kundě pásne.
Kdyby jí tak osud přál,
že by se s ní shodoval!!
to by měla strašnou radost
že mu takhle velký narost.
Jako měsíc prdel moje -
tvrdá jako skalní sloje!
Kunda? To je lásky hrad,
s ním si musím zamrdat !!!
Odešla pak domů smutna
vytekla z ní celá putna,
vzdychala pak moc a moc
celý den i celou noc!
Zdálo se jí: Vidí Smila!
Jeho čurák - jaká síla!
A ta hlava - jaký hřib!
To by člověk touhou chcíp!
Už se vidí - jak s ním mrdá!
A je na svou kundu hrdá,
a jak ji chtíč popouzí,
z toho snu se probouzí.
Čas však kvapí divým letem,
kundy dále točím světem,
přemýšlí pak hradní dcera,
co že to viděla včera?!
Dočkala se přece času,
jak v přísloví husa klasu,
přišel přece jen ten čas,
uzřela Smilův ocas!!
Jednou přišel rytíř z honu
unaven a zemdlen domů,
sotva meč si odepjal,
ke stolu sed a hned spal.
Jak to děva uhlídla,
chutě k mrdu dostala,
myslíc: "Teď bych mohla snad
v kalhoty se podívat."
Tiše blížila se k němu,
poklopec chtíc rozepnout mu,
ale rytíř, jak to čul,
uprd se a boty zul.
Lstivě počne dívka mluvit:
"Chtěla jsem tě, pane, vzbudit,
do postele bys šel spát,
dobré noci tobě přát."
Vlez jen v postel, pane milý,
zůstanu u tebe chvíli,
u stolu spát nevhodno
to přec stojí za hovno."
"Ano, já chci do postele
a ty táhni do prdele,"
bručel rytíř líně moc,
"Liž si prdel, dobrou noc!"
Nemusíš, pane, hned láti,
chtěla jsem se ještě ptáti,
zda hodláš, než půjdeš spát,
do nočního hrnce chcát?"
A hned rychle jako srnec
přinesla mu noční hrnec,
myslíc: "Když chcát bude chtít,
musí přece ocas mít!"
Rytíř vzal jí hrnec z ruky,
jí prochvěly sladké muky,
nyní uzří pravdu zde,
má-li ocas, nebo ne.
Rytíř drží hrnec v ruce,
panně hrozně buší srdce.
"Dovol, pane, zdali smím,
já ti hrnec podržím."
"Nechci," bručí rytíř temně,
"ač se chcanky bouří ve mně,
co mám dělat, to já vím,
sám si hrnec podržím."
Pak rozepnul dva knoflíky
u poklopce, převeliký
ocas jak mořský had
přes okraj mu hrnce spad.
Při chcaní se trochu nahnul,
přičemž pytel mu vypadnul.
Na ty koule hledět milo,
každá měla aspoň kilo!
Chcanky rytíř v hrnec vrhá,
panně tělem rozkoš trhá,
ona spatří - žádný flanc -
kulky jako pomeranč.
Teď je ale děva lepá
rozčilením celá slepá,
přiskočí - ne váhavě -
líbá ocas na hlavě.
Do huby si ocas dává,
sotva se tam vejde hlava,
ocas stoupá výš a výše,
děva touhou sotva dýše.
"Pane, nejsem všelijaká,
ale ty máš kabrňáka,
toho vrazit v kundy důl,
musí každá prasknout v půl."
Rytíř otočí k ní zraky:
"Kunda? Což to zvíře ňáký ?!"
"Pane, to je dvorana
mezi mýma nohama.
Ukaž mi ten ocas, pane,
uvidíš, že ti hned vstane
jako roubík ve chvíli,
když odhrnu košili.
Chceš-li rozkoš mrdu znáti,
musíš ocas v kundu dáti,
než ti míza vykape!
Hleď, támhle je kanape."
Rytíř divnou touhou prahnul,
na kundu jí rychle sáhnul
a jak muži přemnozí
chyt ji při tom za kozy.
"Ha," vzkřik náhle jako lítý,
"divné na mě lezou city -
musím ocas - ostudu
honem vstrčit do sudu."
"Ale pane," dívka vece,
"poslechni mou radu přece,
nemusíš si na mou víru,
honit ocas v sudu díru.
Mám já také díru s chlupy,
sáhni, vem si ji do ruky,
zanech, pane, toho bludu,
lepší kunda díry sudu."
"Co to ale jenom značí,
že mě náhle kulky tlačí,"
paví rytíř, "to jsem hloup,
ocas stojí mi jak sloup."
Přistup, pane, ke mně blíže
a skloň hlavu trochu níže,
podívej se, ať ji znáš,
to je kunda, tu ji máš."
"Ukaž," náhle rytíř řekl,
na kolena před ni klekl,
"zblízka já se podívám,
ať tu kundu dobře znám."
Celý prst jí strčil do ní.
"Ach, ta kunda libě voní,
to je gusto, tenhle smrad,
ten já cítím tuze rád."
Chlupy na kundě jí hryzal,
jazykem pak uvnitř lízal,
liboval si: "To je med,
sežral bych tu kundu hned!
Jaký skvost! Ta tvoje díra,
to je přece moje míra!
A ty tvoje pěkné laple -
jsou jako vrata od kaple!
A to tvoje černé houští,
smysly člověka opouští,
to jsem jakživ neviděl,"
sáh jí při tom na prdel.
"Pane," dí mu děva vřele,
"lehněme si do postele,
tam si můžeš s kundou hrát
a čuráka do ní dát."
Uchopil ji rytíř v pase,
"myslil jsem já, starý prase,
že je kunda ke chcaní -
zatím slouží k prcání."
"Ano, pane, k mrdu jesti,
ocas si v ní cestu klestí,
pro ocas to skvostný sál,
když chce pořádati bál.
Musíš ho tam, pane, dát,
chceš-li rozkoš mrdu znát,
dopřej sobě sémě tok,
koukej, už ti kape mok."
Do naha ji rytíř svléknul,
na kanape ji pak vléknul,
sám pak také ve chvíli,
stál tu jenom v košili.
Děva měla k mrdu vlohy,
hned roztáhla před ním nohy,
rukou vrátka roztáhla,
za ocas ho přitáhla.
S kulkama si chvíli hrála,
samou chutí div nesrala,
než rytíř jak chlípný pes
bez mluvení na ni vlez.
Z komnaty byl slyšet řev,
rytíř mrdal jako lev.
Vpálil ho tam plnou silou,
až krev vystříkla jí dírou.
Potom začal zuby skřípat,
když mu začla šťáva stříkat,
povídá si: "To je mrd,
sud je proti kundě prd."
Nevěděl jsem, na mou víru,
že ty máš tak sladkou díru,
teď jsem poznal mrdu kvas,
vždyť už mne to lechtá zas."
Kunda na ocas mu pásla,
mrdal, až se okna třásla,
a i pytlík vrážel hloub,
prdelí do něho tlouk.
Postel vrže jako divá,
rytíři se ježí hříva,
mlaská čurák v kundy šlemu,
je to horší než v harému!!
"To je krása," děva vece,
"po stehnách mi šťáva teče,
byl jsi pane velký blud,
žes ten poklad vrhal v sud!"
Příval mrdu zase bouří
ze Smila se už jen kouří,
stehna jim jen pleskají,
jak se dole laskají!
"Ptám se tě - můj milý pane -
kdy už ti zas ocas vstane?!
Ten tvůj ocas to je - tvoje kouzlo
jen aby to nevyklouzlo!"
"Zas to stříká!" rytíř plesá
ale jeho ocas už mu klesá
už i na něj je to moc!
"Však nám zbývá ještě noc!"
Než z komnaty jeho vyšla,
sekli si ještě ze tři čísla,
až unaven - rytíř Smil,
z kanape se odvalil.
"Ach to byly sladké city,
na kundě tvé mrdu rity,"
vzdával rytíř chválu panně,
odučiv se samohaně.
"Že máš vlohy ku mrdání,
udělám tě svojí paní,
zavolej sem bez cirátů,
matku i svého pantátu."
Mladý panoš této noci
šoustnout si chtěl mermomocí,
neb mu čurák stále stál,
chtěl mu popřát v kundě bál.
Nevěděl však mladík hrdá,
s rytířem že dívka mrdá,
myslel, že v komůrce dlí,
že spí na své posteli.
Vlezl oknem podle zvyku
do jejího kamrlíku,
toužil vniknouti tam hned,
kde mu kyne mrdu med.
Pozor dal, by nebyl kravál,
k posteli se tiše hrabal,
věděl dobře, kde to je,
v kterém koutě pokoje.
Bez ovací v postel lez,
namák kundu, na ni vlez
a pak ihned bez váhání
s chutí dal se do mrdání.
Mrdal jako divé zvíře,
kulky strkal až ku díře,
pytlem tloukl do stehen,
jak by mlátil potěhem.
Když domrdal, začal znovu,
bokem lehl si teď k tomu,
prst jí strčil do prdele,
aby hloub byl v jejím těle.
Potom zase ona vstala,
ocas do huby mu vzala,
pak mu prdel líbala,
kulky pilně lízala.
Začal ji teď ke všem všudy,
mrdati rovnou do huby,
myslil: "Ať má radost ze mně,
do krku jí vstříknu sémě!"
Pak si lehnul hezky blízko,
uvažoval, že má štístko,
mít tak kundu ke hraní.
Mrdal až do svítání.
Pak, jak by mu ocas utnul,
přestal mrdat, tvrdě usnul,
ráno, když se probudil,
byl by se radš utopil.
Viděl, že to děvče není,
že to bylo jen mámení
a že noc tu celičkou
mrdal s její babičkou.
Až teď poznal, že v tom temnu
o postel se zmýlil jednu
a že místo k slečince
vlezl k její bábince.
Vyskočil z postele hbitě,
skřípěl zuby vzteky, lítě,
na babu pln zlosti kouk,
ocasem o nočník tlouk.
Bába z toho radost měla,
líbezně mu takto děla:
"Ach, to byla prácička,
až mě bolí chcapička.
Můj starej - to pravím vřele,
musí s ním jít do prdele!
Sláva vám, vy jonáku,
i vašemu čuráku!"
"Mysl má je sice mělká,
ale zdá se mně přec velká
vaše kunda, na mou čest,
do té strčím celou pěst."
"To nevadí, milý hochu,
citronem ji potřu trochu,
a zas bude maličká
jako ňáká prvnička."
"Pravda, bábo, na mou věru,
já vám ale na ni seru,
vaše kunda, to je tůň,
na tu by tak patřil kůň."
Pro vás není moje míza,
kundu vaši pes ať lízá!
Čert aby tu chvíli nes,
když jsem v noci na vás lez!"
"Vzpomínat já budu dlouze,
jak vy jste mi pomoh z nouze,
že jste moji starou kůži
vydělával, mladý muži!"
"Byl jsem trouba - čert mne vem,
že jsem lezl v noci sem,
nepoznal jsem v mrdu touze,
na babu že lezu pouze!"
Odešel s nadějí v srdci,
"s frajlí zamrdám si přeci!
Jen co přijde soumrak dne,
ono to ňák dopadne!"
Dopadlo to - spral to kat!
Neměl si už zamrdat!
Zvadl jemu mrdu květ,
nešoustne si zas tak hned!
To když poznal: "Hrom do Minky,
do kundy i do maminky!
Babu mrdat - milku ztratit,
to se nedá vynahradit!"
Starý hradní doma sedí,
na svůj ocas smutně hledí,
neb mu nechce vůbec stát,
mouchy mu naň chodí srát.
Že už neměl k mrdu sílu,
tak si honil svoji žílu,
ač to muže nehodno.
Zkrátka - stál už za hovno.
Tu však slyší dceru Minku:
"Ustrojte se, pantatínku,
k rytíři hned máte jít,
on za ženu chce mne mít."
"Za ženu?" diví se hradní,
"zboř se hajzle, hrade spadni,
tohle přec nemůže být,
to by musel ocas mít!"
"Má ho," praví nato ona,
"a jakého klabrdona!
Věř, tatínku, že ho má,
a jak krásně mrdat zná!"
"Rci mi, dcero, že jsi lhala,
snad jsi s ním už nemrdala?"
"Ba jo, tati, tak mu stál,
že mne šestkrát omrdal."
Starý radostně vykřiknul:
"Šestkrát ti tam šťávu stříknul!
Tak to bude dětí dost,
mně i bábě pro radost!"
Hlásný troubí na vše strany
a v kostele zvoní hrany,
hlásí všude: Rytíř Smil
právě se byl oženil.
Lid ani sluchu nevěří,
podívat se k hradu běží,
zda to pravda, neb jich pán
bez ocasu byl jim znám.
Shromáždil se lid pod hradem,
rytíř září samým blahem,
rozepíná kalhoty,
ukazuje nahoty!
Rytíř k lidu klidně vece:
"Když jste zde, tak dívejte se,
to je čurák, to je skvost,
ten je tvrdý jako kost!"
Mezi lidem rozechvění,
divadlo se zase mění,
Minka nohy roztahuje,
svoji kundu ukazuje.
Úplňkem jí prdel září
v rytíři se všechno vaří,
klátí rukou ocasem,
lid pak hledí všecek sem.
"Sláva," hučí národ hlasně,
"ó, ten musí mrdat krásně!
Stále ať mu stojí v slávě,
ať se činí na své mámě."
Když lid rytíře tak chválil,
do rytířky ho hned vpálil,
lid mu dělal ovaci,
neb měl z toho legraci.
Svět co stojí - nevídáno!
Rytíř už má domrdáno!
Ocas velký vytahuje,
v prstech si ho protahuje.
Míza stále ještě kape,
jak to všechno pěkně klape,
dole - v lidu táboře
je to jako nahoře.
Na to shodil bez cavyků
sud, jejž choval v kamrlíku,
za křiku a pískotu
do hradního příkopu.
Podle vzoru svého pána
příkladem jim volnost dána,
leží na zemi už selky,
mrdokvas je z toho velký!
Samé: "Ach!" je slyšet kolem,
kdo nemrdá - ten je volem!
Semeno tu teče proudem,
kdekdo pracuje svým oudem.
To vám byla lidi mela,
každá kunda něco měla!
Teprv s pozdním večerem
táhl každý s keserem.
Proto v erbu toho Smila
zřít je sud, v něm s chlupy díra,
uprostřed pak sedí lev,
jak tam líže z kundy krev!
Balada o šišce
Večer před svatým Janem
mrdala slečna s pánem
prcajíce na mechu
činili tak neplechu.
Den se krátil
den se stmíval
v lese kňučel medvěd mýval
přes pole zní klekání
"Překrásný čas k mrdání,"
vece slečna špulíc kundu
na břiše si drží bundu
prdelí je v jehličí.
"Ať si pinďour zacvičí"
Opáčil pán celý v znoji
"Eště že mi čurák stojí".
Rosa padá v lesní mlází
pytel se u kundy hází
Blíží se už hodina,
kdy poteče mrdina.
Koule pálí kunda žíhá
slečnu tíží páně tíha
čurák dál si cestu razí
div že kundu neprorazí.
"A že není v prdeli
zase příští neděli"
řekla slečna "šoustala bych."
"Ovšem" řek on, "ale tebich
pod prdel ti přinesu.
Dál se nese do lesů
Šoustot, mrdot, prcot, steny
chtíče nejsou ukojeny
Znovu pyje frndu hledá
slečna už je celá bledá
nemůže být hotova.
Poštěvák a stydké pysky
duří a jsou celý slizký.
Vocas říčně sebou mele
občas vlítne do prdele
ale to mu nevadí
díru dírou nahradí.
Bim ho, prc ho, varle letí
chlupy se na pizdě štětí.
Pán se třese touhou chlípnou
mrdal by i žlázou štítnou.
Najednou se zarazí
v prostatě ho zamrazí
Mátě všechno svoje meze
z prdele mu hovno leze.
V břiše mu to počne hourat
A s klácením jme se courat.
Čurák měkne, klesá moudí,
už se mu z prdele čoudí.
Tohle není žádná hračka
na pána jde proste sračka.
Sračka. Tečka. Žádná hračka.
Utrpí tím však prcačka
ze slečny ho tudíž vyvlík
a že neměl v ruce kyblík
spustil prdel blíže k mechu
jal se sráti bez oddechu.
Co tak tlačí, slečna fňuká
děloha jí chtíčem puká
a řve: "Ser už, měj přec zření
na stav mého přirození!"
Jenom co se vykálím,
hned ti ho tam napálím."
heká v křoví a pán tlačí
ale slečně to nestačí.
Prst jí míře k rudé díře
posiluje ji ve víře
že když pán sere tak ať žije
aspoň tahle onanie!
Jedním prstem, druhým prstem
třetím prstem čtvrtým prstem
hněte kundu ale marně,
víc jí svrbí v podbříšku
v zoufalství chopí šišku.
Lepkavá a drsná šiška
mizí v díře jako myška.
Jako když myš v pasti lapli
šišku sevře horkou laplí
oči v sloup a kozy tvrdý
dělá s šiškou mrdy mrdy.
Div že slastí nebečí
serouc na nebezpečí
až si ji zašpuntuje.
A když šťáva vyrazí
šišku si tam zarazí
čímž to všechno pokazí.
Pán se totiž zatím vysral
a k práci se další chystal.
Něco v díře překáží
tak svůj nápor zaráží.
Mrkne dovnitř, šišku vidí
slečna mlčí neb se stydí
v lese už se valem stmívá
pán se mlčky v kundu dívá.
Frnda už je oteklá
šiška se tam zapekla
dlouho se o šišce radí
ježto jim v prcání vadí
konečně se dohodli
vzali na to hornodli
nejdřív tam šťourali lehce
těleso však z vulvy nechce
je tu nebezpečí sepce.
"Holt sme tuhle neděli
spolu mrdat neměli..!"
řekla slečna, potom škytla
za čuráka pána chytla
pohnula mu předkožkou
a už byla nebožkou.
A po letech na krchově
přímo na slečnině hrobě
cizince vidíme státi.
Kohosi tam potmě klátí.
Není to slečna, není to hoch,
koho on to prcá, neznaboh?
Prdel má skrytou ve hloží,
se stromem smutně souloží.
Vždyť v tom hrobě slečna leží
co si šišku v kundě střeží.
a z té šišky vzrostla hnedle
jako panna sličná jedle
vystříknul cizinec
nad hrobem se sklání
daleká kunda má.
Marné mrdání.
Komentář: Prý pod jinými jmény zveřejnili Voskovec a Werich :)
Vysvětlivky: (již nepoužívaných slov)
panna - dnes žákyně (asi) 5 třídy a mladší, dříve však byla míněna každá dosud neprovdaná dívka
(naivové, kvůli nim tak jistě každá čekala až do svatby...!)
latrina - WC, v kontextu nejspíš kadibudka na venkově
kundfafáč - zřejmě šlo o předchůdce dámských hygienických vložek
stárek + prášek - zaměstnanci ve mlýně, kromě nich tam byl ještě mládek - tedy pokud zrovna neuváděl
Čundrcountry show
Vodník Ferina
U rybníka v stínu chaluh, sedí vodník Ferina,
nudou celý otrávený, nasraný jak latrína,
nechtělo se mu už dneska, jíti do vsi za courou,
a že je v lásce soběstačný, haní ocas pazourou.
Říká vodník: musím počkat na tu pannu ze mlýna,
s tou si musím zamrdati, holka je jak malina,
a že už mám distribuci dneska všechnu dodánu
půjdu si teď chvíli lehnout, hupnu na to po ránu.
Ráno raníčko panna vstala, kundafáč si zavázala:
"Půjdu matičko k leknínu, vypláchnu sobě čurinu."
"Ach nechoď dcero na lekníny, nedělej holka pičoviny,
tam čeká vodník veliký a rozepne ti knoflíky,
nechoď dcero na jezero, vodníkovi stouplo péro
a mrdal by tě na dvoře, zůstaň radši doma v komoře.
Nemá dceruška, nemá stání, jímá ji mocná chuť na mrdání,
a v kundě cítí svědění, možná že zlé to znamení,
sotva že prdel sobě smočí, tu jakási ruka po ní skočí,
za ní se vodník vynoří a prst jí v kundu ponoří.
Sral na to, že je z chalupy, stáhl ji dolů za chlupy,
a než mohla křiknout na strejce, měla ho tam až po vejce.
Jak ti dva tam spolu hekají, tak ryby kolem lekají,
když z rodu jakýs živočich, dostal hned chuť na jeden štych.
Pijavky lezly na raky a praly do nich čuráky,
a starý kapr ve mžiku, hup! přes dva šutry na štiku.
Bělice, ta kurva ceckatá, za kulky tahá candáta,
a to i bez chleba na bidlo, potápník leze na šídlo.
Když vodník chutě domrdal, za kozy pannu pěkně vzal,
a na svém tlustém ohonu, odnes ji k sobě do domu.
Tam na svém loži z leknínů, zas do ní stříká mrdinu,
rybník se víří dokola, vlny jsou jako stodola.
Když vodníka opustil chtíč, otřel svou zelenavou tyč,
a panna celá znavená, hladí si skleslá ramena.
"Netahej mě už za cecky, skočím si domů pro šprcky,
neb z teho tvého klabana, moh' bys mi zrobit fagana."
Dí vodník: "Nikam tě nepustím, radši tě tu ošustím,
jiného sobě nalezneš a na mě se pak vysereš."
"Neboj se pane vodníku, budu věrná tvému pytlíku,
neb za tu tvoji námahu, těžko bych našla náhradu."
I pustí ji vodník na krátký čas, že se mu večer vrátí zas,
aby však nevyšel z kondice, tak zatím honí bělice.
Vylezla panna z jezera, mokrá jak vodní příšera,
pospíchá rychle ke mlýnu, chce uzříti svoji maminu.
Matka sehnutá přes necky, stárek ji drží za cecky
a za ní zří práška Pepíka, jak do ní vráží cvalíka.
Tohle však stárka nasírá, kulky si kváskem natírá.
Panna, jak tohle viděla, kunda ji hned svrběla,
na kanape se natáhla a stárka k sobě přitáhla.
"Lehni si ke mě na slámu a vyser se teď na mámu."
V mlýně je už cítit mrdu puch, když vtom na vrata:
"Buch-buch-buch!"
"Pospěš ty čubko zasraná, nebudu čekat do rána,
já všechny ryby pomrdal, čurák mi stojí pořád dál!"
"Seru ti na tvého čurana, jen si ho hoň až do rána."
I nasral se vodník ve chvíli, až prdy se v něm vařily,
a jejich mokré rachoty, trhaly jemu kalhoty,
když v tomhle strašném povyku, dopadla rána na kliku.
Panna šla dveře otevírat, jala se hrůzou omdlívat,
dvě věci v krvi leží tu, kdo kdy viděl tu paniku,
mokrý pytel bez ocasu a ocas zas bez pytlíku...
(Ne zcela přesně dle Karla Jaromíra ERBENA)
Kartáčníkova balada
Ten kartáčník to byl prase, udělal si ostudu,
ač měl doma mladou ženu, chodil mrdat do sudu.
Nedivil se tomu žádný, kdo ho viděl nahého,
to veliké přirození ohromilo každého.
Vocas měl pů1 metru dlouhý, tvrdý, pěkně kulatý,
pytel jak nákupní tašku, taky pěkně chlupatý.
Jeho žena byla chudák, co zkusila bolesti,
když jí začal tím čurákem přehazovat vnitřnosti.
Pomrdal ji jenom jednou, měsíc jak smrtka ležela,
a potom ji ještě dlouho jen kundička bolela.
Proto sháněl všude píču, kde ho ještě neznaly,
zamrdal si jenom jednou a víckrát mu nedaly.
Paní domu, tělnatá, silná jako kobyla,
zkusila už moc vocasů, spokojená nebyla.
Kozy měla jako báně, kundu jako čepici,
stehna tvrdý, hodně tlustý a ohromnou zadnici.
Nevěřila ženským řečím, sama chtěla zkusiti,
zamrdat si s kartáčníkem a žílou mu pustiti.
Těšila se jak ho řádně při mrdání uvondá,
když on se vocasem před ženskými vychloubá.
Šla na půdu věšet prádlo, kartáčníka viděla,
mrkla na něj svůdným vokem a prdelí vrtěla.
Kartáčník po čas dlouhý, žádnou ženskou neklátil,
kule měl již přeplněný, letěl div se neschvátil.
Na půdě jen zavřel dveře, hned povalil paničku,
kalhotky mu sama svlíkla, on jí popad za pičku.
Panička roztáhla stehna, chtěla vocas viděti,
kozy se jí nadouvaly, začala se potiti.
Kartáčník se na ni vyhoup, vtisk jí letmou hubičku,
jednou rukou stisk jí prdel, druhou objel kundičku.
Rukama jí nohy zdvihnul pěkně do výše,
ocasem ji pak kolem kundy šimral také na břiše.
Panička přivřela oči, nahoru si zvedla nohy,
kundou lehce pohupujíc, radost má z té polohy.
A v té chvíli on vzal vocas, dal ho na kraj do píči,
rukama jí stisknul prdel a jak hřebec zařičí.
Zařvala jak poraněná, chtěla trochu ucouvnout,
on jí držel pevně prdel, nemohla se ani hnout.
A pak začal silně mrdat až mu kule zvonily,
frnda rupá jak v ní jezdí jako staré hodiny.
Panička do mdloby padá, vocas cítí až v krku,
oči v sloup obrací, už je hnedle bez dechu.
Kartáčník jí mocně stisknul, jako kanec zafuněl,
vocas se mu více napnul, blahem na vše zapoměl.
Kule přisály se k pytli, hned nastalo frkání,
nastříkal jí plnou díru a byl konec mrdání.
Vocas vytáh, natáh gatě, seběh z půdy jak ptáče,
sed si na dvůr u pavlače a vyráběl dál kartáče.
Až za dlouhou chvíli na schodech jsou slyšet zvuky,
to panička leze z půdy a jen po čtyřech dělá kroky.
Dlouho ji nebylo vidět, měla velké bolesti,
píča byla natržená, přeházené vnitřnosti.
Od té doby kartáčníka všechny ženy už znaly,
bály se ho jako čerta, zamrdat mu nedaly.
Kartáčník se potom oddal svému zlému osudu,
chodil jako rytíř Smilský mrdat jenom do sudu.
Poučení z toho mějte děvčata a paničky,
nepřejte si větší vocas než vám vleze do pičky.
Děvčatům zvlášť radu dávám, mazat frndu omastkem,
poprvé se nechat mrdat jenom malým ocáskem.
Na paměti mějte vždycky poučení prosté,
kunda je čím dál tím větší, ale čůrák neroste.
Svatební noc aneb Jak s pomocí matky se vše v dobré obrátilo
Je svatba překrásná jíž pamětníka není,
zvony mocně zvoní, vždyť Franta se dnes žení.
Zvony zvoní a dav zvědavý u kostela se tísní
manželé již vycházejí v doprovodu písní.
Nevěsta krásná, mladičká, ta je, co? šeptají dědové staří,
ženich krásný též, štěstím září.
Netrpělivě nevěstu domů vede, ve dveřích ložnice zůstal stát,
to několik zkušených rad musí matka dětem dát.
Poslyšte, děti mé milé, oba jste ještě mladí,
až potom světlo zhasne a budete se mít rádi,
nedejte se zdržovat a koukejte šoupat, vy smradi!
V diskrétním přítmí pokoje růžová lampa hoří
a manžel v prádlo nevěsty ruce své dychtivě noří.
Těším se, drahá, na ten hřích, kdy zcela budem svoji,
ženuška touhou chvěje se a líce jí studem hoří.
Pojď, milý, pospěš si a pohleď, jak lůžko láká,
nevěsta špitla tichounce a rukou mu hladí ptáka.
Manžel jen dívku celuje, milostné řeči vede,
potom ji v náruč uchopí a na pohovku klade.
Ve věci lásky je ona stoprocentní dřevo,
neútočí, točí se hned vpravo, hned vlevo,
ženich je z toho zoufalý, z ruky jí vytrh ptáka
a ten chudák celý zduřelý až do stropu cáká.
Ženuška mladá v koutku skrčená nešťastná je celá,
já za to, drahý, nemůžu, vždyť víš jak ráda bych šoupat chtěla.
Můj drahý, chvěji se žádostí, vždyť vidím, jak ti stojí,
nezbývá než zavolat maminku, jinak nebudeme řádně svoji.
A tak jak byla nahatá, na dveře počala mlátit,
pojď, mami, prosím tě, ukaž mi, jak se má pořádně klátit.
Vmžiku je máma ve dveřích, než bys škrt sirkou,
nemusíš tolik hulákat, já koukala se dírkou.
S výčitkou hledí na dceru a vážně hlavou vrtí,
já mít takového manžela tak se umrdám k smrti.
Nu, dcero, nyní pozor dávej jak se to správně dělá,
aby jsi dobře viděla, vysvlíknu se celá.
Zatímco ňadra dceřina jsou jako dva trsy,
nad břichem matčiným houpou se dva obrovské prsy.
Nevěstin oblý zadeček je jak dvě jablka,
tak tchýně má zadek macatý jak dva bochníky chleba.
Dceřiny nožky jak lilie, nebudu jistě skoupý,
řeknu-li, že stehna matčina jsou jak mramorové sloupy.
A teď již mluvit necháme ženicha s paní tchýní -
Nuž, dcero, pozor nyní dej, ať pochytíš mé vlohy,
musíš si lehnout na záda a dobře roztáhnout nohy.
Vy, milý zeti, pojďte blíže, jak vidím, pták vám hezky čumí,
strčte ho pěkně do díry, šoupat on jistě umí.
Mladíka k sobě přitáhla, rukou mu ocas honí,
potom ho na kraj vložila a on jej vpálil do ní.
Pak začal kmitat jako pes, pytlíkem do ní bije,
tak vidíš, holka, že to jde, to bylo pořád ptaní,
přestaň, já už nemohu a vlez na svoji paní.
Ona to ještě neumí, tak dělej klidně, synu,
já budu se na vás dívat a při tom si odpočinu.
Nevěsta nohy roztáhla, pokud kanape stačí,
ženich se na ni převalil a ptáka do ní tlačí.
Ona co může pomáhá, už je tam skoro celý,
pak něco prasklo a nevěstě teče cos po prdeli.
Šoupají jako posedlí, šeptají si lásky slova,
sotva jsou hotovi, už jdou na to znova.
Nevěstu nohy bolí už, mušličku má mokrou celou
jak do ní pták nastříkal šťávu vřelou.
On potřetí ji plní proudem stálým,
nevěstě sladká únava proudí tělem mladým.
Ve vrcholné rozkoši stále jenom vzdychá,
matka je jak na trní, kouká jak on ji píchá.
Říká si, kristepane, ten chlap je jak z ocele,
dceru mou mi zničí, ta už slastí křičí.
Člověče, nech ji oddychnout, vyndej z ní svůj klacek,
jestli z ní hned nevstaneš, dostaneš pár facek.
Jak vidím, pořád ti stojí jak kláda,
tak spolu budem šoupat zas, já podržím ti ráda.
Dělej, vraž mi ho tam zezadu a napni síly všecky,
já už teču po stehnech, podrž mě za cecky.
A šoupej, prcej jako ďas ať roztrhneš mě v půlky,
ať rozkoší se oba posereme a tobě zmodraj kulky.
Co ti dva spolu dělali to povím vám jen krátce,
v hodině ženich naplnil osmkrát díru matce.
Potom zas mladou narazil na ten svůj ocas tvrdý,
na to si matka povzdechla, synu, buď na něj hrdý.
Tak se v lásce střídali nezištně matka s dcerou,
píče už mají nateklé, tak do úst ptáka berou.
Ten je pořád naběhlý až je to k nevíře,
sotva se vylil do jedné už řádí v druhé díře.
Konec vám říci nemohu, takový je už osud,
ty jsi, čtenáři, hotový, ale ti tři snad šoupaj dosud.