Pohádky pro dospělé 2

Princ Bajaja

Za sedmero horami a sedmero řekami - žila byla, v doškové chaloupce jedna babička, tedy jak by se dnes řeklo, čiperná důchodkyně. Ona to vlastně babička původně ani nebyla, byl to dědeček transvestit co si dal operativně změnit pohlaví... No a tak ta důchodkyně vyšla jednoho krásného dne - lilo jako z konve a padaly kroupy velikosti zápasnické pěsti - na zápraží a hromsky zasakrovala: -Krucinál himlhergot- - -proč já jen musím bydlit tak daleko?? (A to ještě nevěděla, že někteří bydlí i za devaterými horami a řekami!) Kdyby sem alespoň jezdil vlak, mohla jsem si pořídit senior pas na slevu jízdného. A ani žádný pocestný v dohledu, já si budu snad muset nějakého přičarovat.-

Ale to nebylo třeba. Za zátočinou se náhle objevil chasník, kterému už zkraje na zvláštní škole začli říkat Bajaja. To proto, že jediná odpověď, kterou dokázal dát bylo: -ba-ja-ja- a víc už nic. (On tak hloupý ve skutečnosti nebyl, jen vychcaný a chtěl se takto ulít z vojny.) Poslali ho do světa z rodné vísky kde už to s ním nemohli vydržet, snad se tam alespoň naučí latinsky jako svého času Honza, říkali si táta s mámou. Pak mu sice nebude rozumět, ale on zato bude vypadat náramně učeně a to v pohádce platí víc než kdejaké schopnosti v rozvinuté tržní ekonomice. Prostě milý Bajaja hledal teď kam by hlavu složil, a tak ho dědeček transvestit nechal u sebe přespat. Že byl náš jinoch retardovaný, tak si ani nevšimnul že byl několikrát pohlavně zneužit a ráno se vzbudil docela uspokojen. Pak pokračoval v cestě, doprovázen smutně se třepetajícím šátečkem na rozloučenou.

Nakonec, když prošoupal alespoň troje adidasky a vyměnil si jednou trenýrky, dorazil Bajaja do království, kde bylo hlavní město potažené modrým flórem. -Ale co to je,- divil se, -tak hloupej přece nejsem, abych nevěděl že ten flór má být černej!- I zašel do první hospody, kde natrefil zrovna pana krále nad žejdlíkem medoviny. Zaplatil mu cestovním šekem frťana a král mu za to prozradil jak se věci mají: -Jo, černej! Kde ho mám pořád brát? Ten mi došel, tak holt je ten flór modrej! A proč držíme smutek a i tu medovinu čepujou černou? No to tak, kde se vzal tu se vzal, před měsícem přiletěl velký a strašný drak, sedm hlav to mělo a každá plivala oheň, a že prý si žízeň může uhasit jen krví netknutých panen a hlad jejich masíčkem, nuže, co mi tedy jako panovníkovi zbývalo než abych mu nějaké sehnal; a řeknu ti, dalo to fušku, i tak je mu to málo a vyhrožuje že sežehne celé moje království plamenem jako když vybuchne vodíková puma. Nu což, kdybych měl už alespoň ten protiatomovej kryt hotovej - ale ono ne, zedníci stávkují za vyšší platy a co ti mám ještě povídat. Prostě, jestli se ti podaří draka zabít a zachránit mi tak mou drahou dcerušku, tak dostaneš celé tohle království a půl princezny k tomu, no kruci...teď jsem to asi poplet´, to já vždycky říkal že medovina se nemá s ničím míchat... Už jsem totálně vožralej.- A pan král vzápětí usnul, s hlavou na stole a korunou prozíravě uloženou v tlumoku s erbem. Chasník věděl už beztak dost, a tak se potichu vypařil. Ani ho však nenapadlo, že by měl takový úkol splnit, tak hloupý nebyl aby se hrnul do chomoutu s první která se natrefí. A tak hleděl, jak by se drakovi vyhnul, po cestě všelijak kličkoval a bylo pro něj tedy šokem, když přes veškeré to snažení padl drakovi přímo do rány!

Ten mu zastoupil cestu nedaleko sluje, kde pobýval. Bajaja si pomyslel: Tak a teď udeřila má poslední hodinka!, ale drak se naproti tomu jen zasmál, jak se chasník celý třese a povídá: -Pojď, můj milý, zahrajem si Člověče nezlob se, už mě to samotného nebaví tady jen tak sedět na fleku!- Když se trochu skamarádili, odvážil se Bajaja zeptat jak se to má s těmi děvčaty. I zavedl ho drak dozadu do sluje, kde držel celý houf oněch nezletilých pod zámkem. Bajaja nahlížel přes mříže dovnitř a divil se. -No jen se nediv, tyhlety školačky jsou ještě samá kost a šlacha, nic pro můj vkus,- pravil drak rozmrzele. -Prý ty všechny co jsou starší už nejsou panny, a já ti hochu, mám zálusk právě na ně!- -Ale proč, cožpak mají lepší maso než dospělé ženské?- ujelo chasníkovi. -Ale kdeže,- mávl ocasem jeho hostitel, -to že je chci sežrat, byla jen taková kamufláž abych nahnal lidem strachu. Ve skutečnosti jsem zapřisáhlý vegetarián a uvažuji poslední dobou i o makrobiotické výživě. Podívej!- rozkročil se a ukázal hostovi svých sedm údů. -Páni!- vyhrkl závistivě ten. -Má nejen sedm hlav, ale i sedm... No to když některou mrdá, ta musí slyšet nebeské zvony; jakmile se jeden unaví, hnedle do ní vrazí dalšího. Žádná neodejde neuspokojená.- Drak se ale zamračil: -Jenomže s těmahle si nemůžu ještě nic začít, mají ještě úzké, malé kundičky a spíše bych je roztrhnul nežli odpanil! A tak čekám až trochu povyrostou, dospějí a pak...-

Bajajovi z toho šla hlava kolem. Pak se mu ale v palici rozsvítilo a navrhl drakovi aby šli za králem a na něčem se se ním dohodli. Děvčata, která neutrpěla žádné úhony, vzali s sebou a i pan král nadšeně souhlasil, tedy když počkali až vystřízliví z opice.

A tak pohádka dopadla tak, že onen strašlivý drak si otevřel ve městě nevěstinec, a to coby registrovanou živnost. Bajajovi připadla princezna, ale ten se s ní jen jednou vyspal a už o ní víc nechtěl slyšet. Králi vzkázal po internetu, že se mu beztak příliš nelíbí a to slíbené království? Nechal si předtím udělat audit a ten ukázal, že milý král se tím pitím zadlužil až po uši a království že půjde co nevidět do dražby! A tak mu dal Bajaja sbohem a ve všech dalších pohádkách dělal dál hloupého co neumí říct víc než -Ba-ja-ja-, a to se mu vždycky nejvíc vyplatilo... I zazvonil zvonec, pohádky je konec a hupky šupky do postýlky!

O vodníkovi

Před pradávnými a pradávnými časy, tak dávno že si to ani můj pra-pra-pradědeček nepamatuje, žil byl v jezeře vodník. A že byl vodnického řemesla dbalý, poctivě topil nešťastníky co nechodili do kursů plavání a nebyli nikdy u moře, takže neuměli plavat; lapal jejich dušičky do hrníčků a postupně si tak shromažďoval celou sbírku. To aby měl exponáty na veletrh a taky aby se měl před ostatními vodníky čím chlubit, hodily se mu i na výměnu za nějaké obzvláště cenné kousky, například dušičky biskupů nebo princů.

Ale stejně nejraději topil mladá děvčata, byl to pro něj - toťseví! - přímo požitek, chytit nějakou takovou za prdelku a pěkně pomalu, s citem táhnout ke dnu, kde už čekal na nešťastnici připravený hrníček s pokličkou.

A tak jednou zabloudila k jezeru skutečně i princezna. Tenkrát se ještě nosily sukně dlouhé až na zem, takové řasené. Holce směly být vidět sotva kotníčky, zvláště když byla jedna princeznou; a tak si naše milá vykasala tu svoji zdobenou sukni hodně nahoru, aby mohla vůbec přejít lávku přes potok, vlévající se do jezera. Ale to je jisté, že tenhle vodník nelenil a už ve skrytu za olšemi pozoroval, jak pěkné že to nožky má ta, na kterou měl políčeno! Na pentle se taková zfafrnělá slečinka dá jen těžko chytit, ty jsou dobré leda tak na vesnická děvčata, na tyhle to ještě platí, i když né vždycky... Zato pro tuhle měl připravené Pokémony. Jenže ona se mu vysmála, tohle prý nesbírá - takhle kdyby měl něco z Paříže, nějaké ty voňavky a tak.

Smutný vodník se podrbal za uchem, nic takového v jezeře neměl a tak raději zmizel s dlouhým nosem pod vodou a z topení nebylo ten den vůbec nic!

Čert a Káča

Jednou tak kníže pekelný obchází svoje rajóny a tuhle vidí ležet čerty, táhle dva a tady zas jeden a tam rovnou tři na sobě! Prostě čerti se jen tak povalují po pekle, unavení a vyčerpaní, práce nic, kotle nevaří jak mají protože pod nimi ohně dávno vyhasly... A uprostřed toho všeho narazil překvapený Lucifer na Káču, kterak si tam sedí na podlaze a vesele si ji drandí. -Ty jsi tomu ale dala!- nevycházel Lucifer z údivu. -Ale nejenom tomu! Taky onomu i tamtomu, některý šel i vícekrát; inu, jak měl který výdrž... A dám i tobě, stačí si jen o to říct!- Ale to se pekelník rozezlil. Už dávno se mu totiž nepostavil, celá staletí, už je to tak - Lucifer byl impotent. -I namoutě!- vzkřiknul. -A už zpátky do práce všichni!- -Neračte se hněvat, vaše knížecí milosti, ale myslím že to nepůjde... Jako vyhlášená vesnická nymfomanka, co dokáže utahat v neděli po muzice všechny mužské od 15 do 80 let, tak i vaše podřízené jsem mezitím strhala tak že nejsou k pořádné práci...- -Ihned se musí přihlásit ten z vás, kdo sem onu fúrii přivedl - ať jen ho mohu nabodnout na své vidle !!!- soptil pekelník. Ale toťseví, nikdo ruku nezvedl. A tak řval Lucifer přes celé peklo, až Káče brněly bubínky, tak dlouho až konečně se ozval viník: -Ale to já ne, prosím, vaše knížecí milosti, to ona sama se na mě přilepila!- -Tak mluv, jak to celé bylo...?- chce vědět kníže pekel. -No když ona Káča po svém obvyklém nedělním gruppensexu neměla pořád ještě dost a chlapi už nemohli, vzkřikla nahlas že by teď prcala i se samotným Satanášem - a tak mi nedalo, abych nepřispěchal. Ale to jsem ještě nevěděl, co mě čeká! Chytila mě zezadu kolem krku a prej, horem pádem utíkej se mnou do pekel! Nechtěla se pustit, celou cestu jsem se snažil ji setřást, a takhle se dostala až k nám,- špital provinilec bázlivě tenounkým hláskem. -I hromsechadry, tak ji zase odnes kdes´ ji vzal!- hřímal pekelník. -Tady už beztak nemáš co dělat,- obrátil se k nymfomance, -a tak mazej ke svým ať tě tady už víc nevidím!-

I chytila se uražená Káča znovu čerta a ten ji odnesl zpátky.

Zatímco byla v pekle, ta vesnická chasa se trochu vzpamatovala a tak mohli všichni zase pokračovat...

Perníková chaloupka

Žil byl, chudý chalupník a měl kupu dětí, jak už to bývá. Mařenu, Bětku, Jarunu, Otíka, Vincka...a kdovíjak se všechny jmenovaly, sám si ani nepamatoval ta jejich jména. A to ještě mu přišlo rozhodnutí soudu o placení alimentů na dvě nemanželské, které měl s mlynářovou dcerou! -Jářku,- povídá takhle po nedělním obědě, který sestával z česnečky a půlky krajíce s podmáslím, -takhle už to nejde dál, jsme úplný sociální případ, musím odvést ty mlynářštiny fakany do lesa a tam je nechat, ať si je vezme dravá zvěř a alespoň od nich bude pokoj.-

Jak řekl, tak udělal. V nejbližším termínu, tedy o víkendu si Jeníčka s Mařenkou vyzvedl a zavedl do hluuubokého, přehluuubokého šumavského hvozdu a sám vzal dráhu pryč. Obě děti chvíli bloumaly po pasece, ale když vysbíraly všechny lesní jahody a Jeníčka přitom píchla do prdele vosa, tož se začaly rozhlížet po tatínkovi: -Fotr, kde seš ???- to zařval Jeníček až se smrky ohýbaly a šišky z nich padaly na zem. Odpovědí však bylo jen lesní ticho. A tak mu nezbylo, než aby se s Mařenkou vydali hledat sami cestu domů. Protože na GPS se ještě nezmohli a busolu chalupník stopil, vydali se jen tak na blind.

Ale brzy padl soumrak a Mařenka povídá bratříčkovi: -Měl bys vylézt na tamten vysoký strom, abys viděl kterým směrem je to světýlko, co nás zavede k perníkové chaloupce; no víš přece jak je to v téhle pohádce. Jeníček - jinak těžký závislák - zavětřil fet a hnedle ožil. Byl ale tlustý a líný, proto se mu nechtělo drápat se na smrk a vymlouval se: -No víš, sestřičko že špatně vidím do dálky a kontaktní čočky jsem si zapomněl ve mlejně. Vylez tam raději sama!- -Kurva fix! Všechno abych dělala já...!- zanadávala si tato, ale na strom vylezla. Jeníček, šibal, jenom kecal a ve skutečnosti viděl dobře, to když se zespodu koukal Mařence pod sukýnku. (Neměla kahotky.) -Aj! Už to vidím! Světlo jako když sousedům minulý pátek hořela stodola,- vyvřískla radostně a sjela vmžiku dolů. Ale ouha! Když došli na místo, uvítala je jaderná elektrárna. -Copak jsme už v Černobylu?- odplivl si Jeníček znechuceně. Když je oba chytila ostraha, dostali alespoň mapu a směr kterým mají dále pokračovat. Jenže to bylo daleko a Mařenka už byla unavená. I rozprostřela na mýtině karimatku, lehla si na ni s roztaženýma nohama a prohlásila směrem k Jeníčkovi: -A dost, dál už nepůjdu, dokud mě řádně nevymrdáš!- I Jeníček nelenil a provedl co měl. Šli dále a po hodině se totéž opakovalo. Nežli došli k chaloupce, udělali tak 8 čísel a Jeníček chudák, už sotva pletl nohama.

Leč nakonec dorazili na paseku, kde se v plné své kráse skvěla - chaloupka celá z perníku! Mařenka jásala, ale jejímu bratrovi se cosi nezdálo. -Podivný to stavební materiál! Co by na to asi řekl krajský hygienik...?- Sáhl oběma rukama oknem dovnitř a vytáhl z chaloupky ježibabu, která právě vyspávala předchozí flám. -Huj babo, kde máš ten perník? Už dva dny jsem si nic nepích´ ! Jestli nedáš fet, zapíchnu já tebe...!

Chudák ježibaba překvapeně koktala, že perník ani háčko už nemá, ale že za krovem zbylo trochu téčka. Což naplat, Jeníček měl absťák a spokojil se proto i s tím. Zatímco čichal k plechovce, baba si ho mlsně prohlížela a sama pro sebe si šeptala: Nu což, vypasený je už pěkně, tyhle geneticky upravené potraviny dělají divy, to není jak dříve abych musila kluka tři měsíce živit, jen aby mu narostlo trochu sádla... Tohoto můžu rovnou posadit na pekáč a šoupnout do pece, jujda! Ale nebylo to tak jednoduché. Zfetovaný Jeníček si sice nechal vklídku pod sebe dát lopatu, ale ježibaba s ním nemohla ani hnout jaká to byla tíha. Volala tedy na Mařenku, aby jí pomohla. Když ta se ale zdráhala, začla ji důchodkyně přemlouvat: -Dej si přece říct, toho validuba my dvě k ničemu nepotřebujeme, podívej! Zažádám o živnost, vezmu úvěr a z mé chaloupky uděláme peep-show a hampejz. Jsi mladičká, postavu máš pružnou a tak bohatí sedláci budou platit a já sedět v pokladně a vybírat. Tenhle cvalda by nás jen vyjídal, takové budižkničemu se nehodí ani za bodyguarda!-

A tak slovo dalo slovo, Mařenka popadla lopatu zprava, baba zleva a milého Jeníčka šoupli do pece a dočista upekly!

Pak udělaly to co si domluvily a měly se tam v perníkové chaloupce s červenou lucernou dobře až...až na ně přišel finančák kvůli neplacení daní a poslal jim to celé do exekuce! Obě se pak tloukly světem se žebráckou holí a musely být vděčné i za skývu suchého chleba.

Z toho plyne poučení, že i když je chlap zdánlivě k ničemu, bez něj nemá ženská žádného zastání a platí to i v pohádce !!!

Robertku z pytle ven!

Jeden statkář měl dva syny, statné jak duby, ale rozumu příliš nepobrali. Toť se ví, oba mentálně retardovaní po otci alkoholikovi. Když je tedy tatík jako dospělé vyzvedl z ústavu sociální péče, aby mu helfnuli na gruntu, napadlo ho že by měli ještě předtím trochu poznat svět. I vypravil nejprve staršího, dal mu hůl přes rameno i ranec plný buchet a nasměroval jej rovnou za nosem.

A tak milý chasník šel a šel, i když daleko nedošel, jen k nejbližší samotě. Nijak ho nezarazilo, že chaloupka stála uprostřed hlubokého lesa a měla muří nohu. Slušně zaklepal a otevřela mu dáma, co měla už přechod úspěšně za sebou ale přitom nepřestala honit parádu: měla silný mejkap, celá ověšená řetězy, v jazyku i pupku piercing, výstřih že by se do něj vešel pár koní i se žebřiňákem a na nohou ocvokované kozačky. Vlasy pochopitelně měla přebarvené; protože bylo úterý, tak namodro. Na uvítanou nečekané návštěvy vycenila umělý chrup a už zvala mladého zajíčka dále. -No ne, ty jsi ale zmalovaná, babo,- ujelo mu. Té to ale nevadilo, vysvětlila návštěvníkovi že se právě vystrojila na technopárty. Ale když po 4 hodinách rozhovoru od něj vyzvěděla, že hledá nějakou službu, nabídla mu aby zůstal u ní. -Podívej, po celý jeden rok mi budeš sloužit v posteli a já se ti odměním tak, že na to do smrti nezapomeneš.-

Slovo dalo slovo a tak zůstal. Jen zpočátku chtěl v posteli hned spát, ale po týdnu už pochopil co se od něj chce a s radostí nově objeveného se ujal svých povinností gigola. Když byl rok u konce, přivedla mu ta nymfomanka osla s ponaučením, že mu má říct: -Oslíčku otřes se- a pak že uvidí.

Tam se mu tatík vysmál, že za celý rok sloužil tak náročnou službu za jednoho vypelichaného osla, který pochopitelně reagoval na -Oslíčku otřes se!- pouze tím, že začal trousit bobky.

Tatík tentokrát láteřil až se hory zelenaly, jaké že to zplodil dva budižkničemy, nakonec vyčetl i panímámě že toto jistojistě nejsou jeho synové, kdoví s kým že se tenkrát pelešila...! A nedal jinak, než že se sám vydá v jejich stopách, aby vyzvěděl co a jak.

A všechno se samozřejmě opakovalo i potřetí. Jen s tím rozdílem, že ježibaba poněkud ohrnovala nos nad starším ročníkem, přece jen ji dva minulé roky namlsaly na mladé maso, ale nic naplat, musila holt brát co zbylo...! Na závěr služby mu věnovala umělý úd, tedy takzvaného robertka. Pantáta jej otáčel v ruce, co jako že já s tím, vystačil jsem přece vždycky sám s tím svým - ale baba se jen smála a pak mu pošeptala spouštěcí kód: -Robertku, z pytle ven!- Takže mu robertka zabalila a poslala i s ním domů.

Také tatík skončil v hospodě. Nestačil se divit, jak si hospodská se dvěma dcerami pomohla, živnost jí jen kvetla když čepovala hostům to nejlepší pití a večer před odchodem od ní ještě kupovali šprcky na noc. Nu a jak jinak, dali se spolu do řeči a prý že by paní hostinská chtěla ten vzácný kousek vidět! -Inu proč ne,- šelma tatík se zazubil a praví: -Robertku z pytle ven!- Ten se nedal dvakrát pobízet, vyskočil z pytle, rovnou hostinské mezi stehna a jak ji pigloval, tak ji pigloval! Nejdříve si to pěkně užívala, toťseví, ale když to nebralo a nebralo konce a měla ji už celou rozedřenou, začala škemrat o slitování. Ale statkář nepovolil, dokud mu nevrátila zpět osla i s ubrouskem, pak řka: -Robertku dost!- zavřel toho obětavého pomocníka zpátky a ještě týž večer vyzkoušel doma oba tyto dary. Spokojeně si pak zamnul ruce, protože věděl že už do smrti nebude muset nic dělat, pití i mrdání měl zadarmo a na jídlo mu vydělali oba synové, protože byli silní a blbí a tak dřeli na statku od nevidim do nevidim a vůbec si na to nestěžovali...